Prosinec 2011

Úsměv, divadlo, úsměv, ples, slzy

1. prosince 2011 v 20:13 | Uplift
Zdravím více než po měsíci :-), vlastně přesně po měsíci

Začal nám prosinec, nicméně se vrátím ještě do poloviny listopadu, abych vám popsala některé mé zážitky. Momentálně uvažuju nad tím, jestli vám vůbec mám popisovat část nadpisu a to konkrétněji slova krom divadlo a ples. Asi ne, možná jen nastínit...

První úsměv patřil jednomu, řekněme, panu neznámému (opravdu ho moc neznám, aspoň teda ne jeho povahu) a byl naštěstí (nebo spíš naneštěstí?) určen mně. Popravdě jsem to doteď moc nepochopila, proč se se mnou začal dávat do řeči, když jsme se vůbec neznali, tím spíš, že si nepřijdu kdovíjak pěkná, ale pocit to je fakt super, když přes všechny pochybnosti pocítíte, že se někomu nejspíš líbíte. Kéž by to byla pravda, nevím, od doby před divadlem mi nedal nic najevo. Druhý úsměv patřil mně, právě když mi mé trapné superego začalo nalhávat, že se mu snad líbím, jo, byla jsem chvíli opravdu jako sluníčko. A slzy...no popravdě řečeno jsem nebrečela, ale neměla jsem k tomu moc daleko, a pak, do nadpisu se hodilo víc tohle než něco jako "blbá nálada". A co...no prostě ta přišla po plesu, kdy jsem se s ním marně snažila setkat, marně jsem kolem něj tolikrát prošla, protože ani jednou, ani jednou, se na mě nepodíval, co na tom, že měl třeba hlavu plnou toho, že teď mu budou dávat šerpu, teď musí tancovat, nebo co... Ach jo, já jsem fakt divná, neznám ho a přitom už si nárokuju jeho čas a úsměv jenom pro sebe.

Ne, já jsem chtěla popisovat divadlo a ples, ne moje vadné problémy. No takže divadlo. Jako každý rok se konaly oslavy Dne studenstva, k té příležitosti měla každá třída nacvičit scénku na dané téma. Naše třída a vůbec celý vyšší gympl (protože nejmenovaná profesorka byla tak laskavá a sprznila co se dalo) měla příšerné téma, ale nakonec jsme s tím vyšli se zdviženou hlavou a bylo to i vtipný. Hrála jsem strom. Ráda říkám, že to byla moje největší role za těch šest let, ono skoro vlastně ano, i když ve třech předešlých představeních (pokud se počítá ach a ech a och apod.) jsem mluvila. Nepřinášelo mi to však žádnou radost tím spíš, že jsem málem upadala do mdlob, když jsem měla před třemi sty lidmi říct jednu krátkou větu, tak jsem ráda, že letos jsem z toho takhle dobře vyšla. (O moc líp by se mi hovělo na postu fotografky, ale jak všichni, kteří to tu trochu čtete, víte, že si často stěžuji, že nemám kvalitní fotoaparát, musím se spokojit s krepovým papírem na rukou.) Jinak dopadli jsme celkem uspokojivě, lépe řečeno očekávaně, tzn., že vyhrál Listopad 1939 (jako vždy) a my byli hned za ním.

Ještě ten den pak byl právě maturitní, nebo pokud chcete stužkovací, ples, kde jsem si hodlala krapet zatančit, bylo by mi jedno jak moc, kdyby u toho byl ten správný člověk, no nebyl, ale trošku jsem si zatancovala s kamarádem a pak jsme s kámoškama trsaly na hity nevím kolikátých let (pokud se tomu dá říkat hity), které se tam hrály. Celkově jsem si to moc neužila, pořád jsem si přišla jako něčí ocásek, a to vážně nemám ráda, ale některé momenty byly docela hezké. Nezívidím maturantům modřiny od mincí, někteří lidé jako by se opravdu snažili dát jim ještě naposledy co proto. Tak občas jsme se taky celkem nasmáli; zas jsem o trochu kultivovanější. Splín se dostavil až po plesu, když jsem si uvědomila, jak to byl zbytečný večer, když se na to ohlédnu, i tak to stálo za to.

A abych vás neotravovala pořád pesimistickými kecy, tady máte něco veselého (mimochodem skvělá skupinka lidí z Ameriky, videoklip natáčený v Praze)